Apokalypsis

Duchovní hudba středověkého rukopisu španělského kláštera Las Huelgas jako inspirace pro jazzovou improvizaci 21. století

Codex Las Huelgas patří mezi základní referenční rukopisy vícehlasé duchovní hudby 12. a 13. století. Vznikl pro ženský cisterciácký klášter Las Huelgas ve španělském Burgos a obsahuje nejen skladby tzv. notredamské školy, reprezentované například osobností Magistera Perotina, ale můžeme zde nalézt i skladby unikátní, které jasně vykazují svůj vznik na Iberském poloostrově. Pro koncertní program jsme z obrovského bohatství tohoto rukopisu vybrali jednohlasé a vícehlasé kondukty a vícehlasá moteta zejména z této unikátní vrstvy repertoáru a na základě textové inspirace doplnila o chorální lekce a antifony na apokalyptické texty Zjevení sv. Jana a Daniela. Ženský vokální soubor se tak stává inspirací pro jazzové trio Davida Dorůžky, a společnou cestou se na základě improvizace na daná témata pokouší hledat paralely mezi skladebnými druhy středověku a jazzovou skladbou 21. století.
Kyrie eleison (Codex Las Huelgas)


Flos inter spinas – Kvítí mezi trny

Životy sv. Markéty, Barbory a Kateřiny ve středověkých chorálních a polyfonních skladbách

Koncertní program představuje legendy o životech svatých panen tak, jak se zachovaly v chorálním repertoáru pozdně středověké tradice benediktinských a cisterciáckých rukopisů v Čechách. Skládá se z vybraných částí officií ke sv. Kateřině Alexandrijské, sv. Barboře a sv. Markétě. Chorální program je doplněn o vícehlasá moteta ze 13. století z kodexů La Clayette a Bamberg za doprovodu gotické harfy.
Responsorium O, Cristi pietas
Moteto O, Maria maris stella

Diaphonia

Zrod západoevropské polyfonie

Na konci 9. století dochází v dějinách evropské hudby k výraznému zlomu - objevují se první traktáty zabývající se naukou o improvizovaném vytváření vícehlasu. Duchovní hudba se vymaňuje z nadvlády jednohlasého zpěvu - gregoriánského chorálu a začíná tak dlouhé období fascinace souzvukem a jeho číselným vyjádřením. 10. století hledá termíny pro označení takových dovolených souzvuků pohybujících se nejprve v paralelních kvartách, kvintách či oktávách, tedy nově vzniklé polyfonie jako takové - jedním z těchto pojmů je organum, které v muzikologii zakotvilo a užívá se dodnes, jeho synonymem je diaphonia objevující se ve spisech Hucbalda ze St. Amand z konce 9. století. Koncertní program představuje zrod polyfonie tak, jak se nám odráží ve významných evropských pramenech konce 10. století, vývoj raného organa v průběhu 11. století vrcholící v pařížském prostředí katedrály Notre - Dame v rukou Magistra Leonina a naplňující se v monumentálních kusech jeho pokračovatele Magistra Perotina. Tento repertoár vznikal pro románské a gotické katedrály, byl vrcholem a šperkem liturgické hudby, proto i jeho koncertní provedení předpokládá stylově čistý a prostorný chrámový prostor.

Ego sum homo

Hudební vize Hildegardy z Bingen

Koncertní program představuje virtuózní skladby středověké prorokyně Hildegardy z Bingenu (1098 – 1179). Hildegarda je zajisté jedou z nejvýraznějších žen středověku. Její vliv byl obrovský v různých sférách lidské činnosti, stejně tak tomu bylo i v oblasti hudby. Hildegarda byla za svého života uznána církevními autoritami jako vizionářka a mystička, avšak její význam pro obory, ve kterých vynikala (teologie, hudba, literatura, léčitelství) byl doceněn až v naší době. Provedení její hudby je výzvou snad pro každého interpreta středověké hudby.
Pro tento koncertní program jsme vybraly Hildegardiny chorální kompozice z rukopisu Riesencodex, který obsahuje na 77 jejích skladeb. Z velké části jde o náročné melismatické, dá se říci virtuózní kompozice – antifony, responsoria, hymny a sekvence. Texty skladeb vznikly taktéž rukou Hildegardy a jsou zasvěceny např. Duchu Svatému, Panně Marii a dalším světcům, kteří byli uctíváni v Porýní, kde světice strávila celý život. Hildegardina hudba, i přesto, že je již fixovaná německou chorální notací na linkách, přímo vybízí k možnosti improvizace. Využíváme proto středověkých strunných nástrojů jako je gotická harfa či psalterium k improvizovanému doprovodu jednohlasých vokálních kusů. Vícehlasé skladby, které v rámci koncertního progrmau zazní, pocházejí z evropských rukopisů 12. a počátku 13. století. Tiburtina Ensemble k tomuto projektu přizvala vynikající instrumentalistky Margit Übellacker a Reinhild Waldek (psalterium a gotická harfa), které se dlouhodobě zabývají autentickou interpretací středověké hudby, a v neposlední řadě i členku souboru Hanu Blažíkovou, která se kromě pěveckého partu ujme taktéž hry na gotickou harfu.

Marianum

Unikátní projekt orchestru Berg a Tiburtina Ensemble - Slavomíř Hořínka: Litaniae Lauretanae, Magnificat (2012), Arvo Pärt: Stabat Mater (1985)

Litaniae lauretanae (Loretánské litanie) jsou vstupní branou do atmosféry večera. Skladba, inspirovaná celkovou koncepcí koncertu, nabízí posluchačům možnost naladit se na „správnou vlnu“. Je psána pro dvě chorální scholy (sbory) a zvon na text, který vznikl ve 12. století ve Francii. Původně se jednalo o prosebnou modlitbu obsahující 49 ruzných označení Panny Marie. Tvoří ji krátké úseky pronášené knězem, které lid opakuje nebo jim přisvědčuje. Hudební jazyk Hořínkova zhudebnění vychází z dikce gregoriánského chorálu. Podle skladatelova vyjádčení vznikly Litanie jaksi nad rámec zadání: „Je to z mé strany takový bonus – měl jsem pocit, že je potřeba, aby večer, koncipovaný jako celek, byl něčím orámován.“ Magnificat, kantáta pro 2 scholy, 25 hudebníku a liturgický prostor je další z řady skladeb, které vznikly na základě tvůrčí objednávky Orchestru Berg. Název Magnificat, chvalozpěv zpívaný Pannou Marií při návštěvě sv. Alžbety před narozením Krista, je převzat ze začátku textu. Jedná se o veršovanou část jinak prozaického biblického textu (Evangelium sv. Lukáše). V liturgii se recituje během nešpor, tedy při večerní pobožnosti. K nejznámějším zhudebněním chvalozpěvu náleží verze C. Monteverdiho, J. S. Bacha, ale také K. Pendereckého nebo A. Pärta. I tato Hořínkova skladba vychází z gregoriánského chorálu.
Více na www.berg.cz

François Couperin (1668 – 1733): Messe propre pour les couvents

Ve spolupráci s varhanicí Evou Bublovou

Varhanní mše je typický francouzský žánr 17. a 18. století, postavený na principu střídání varhanních čísel (nejčastěji 20) s gregoriánským chorálem. Sevřená struktura této formy je jasně daná strukturou mešního ordinaria, delší a rozvinutější vstupy tu připadají jen na ofertorium, Deo Gratias, příp. na pozdvihování a přijímání. Ale právě u těchto krátkých vstupů, určených a nadepsaných ještě typickými francouzskými registracemi (jako pléno, pléno jazykových registrů, sólo pro trubku, pro křivý roh, tercii, kornet aj.) lze obdivovat, jakými vynalézavými harmoniemi, tanečním půvabem a orchestrálními efekty je dovedli jejich autoři naplnit. U mistrů, jako byl Francois Couperin nebo Nicolas de Grigny to platí naprosto. Barevný svět francouzského baroka, potrpící si na rozdílné nálady, kde hraje nejdůležitější roli "správný vkus" a "esprit", tu stojí v kontrastu k italské virtuozitě i německému kontrapunkticky racionálnímu myšlení. Couperinova "Messe propre pour les couvents" je v tomto ohledu klenotem. Navíc jako jedna z mála necituje konkrétní gregoriánský nápěv, takže k alternativním vstupům lze vybrat libovolnou mši, odpovídající modalitou a stylem. Gregoriánský chorál vždy ve své historii reflektoval nově vznikající hudební styly. Snad nejvýrazněji se to projevuje právě během baroka – po vzoru doprovázané monodie se objevuje harmonizace doprovodu i u gregoriánského chorálu, ve francouzské barokní hudbě dále pak specifické francouzské zdobení. Gregoriánský chorál tak získává pravou příchuť “napudrovanosti” a “galantnosti” pro francouzskou hudbu tolik typickou. Všechny tyto varhanní mše, jako francouzská varhanní hudba vůbec, kladou značné nároky na nástroj. Autory předepisované registrace nelze ignorovat a je tedy zapotřebí zvolit odpovídající nástroj, což je v určitých zeměpisných šířkách úkol obtížný, ne-li nemožný.


Speculum absconditum - Odvrácené zrcadlo

Úcta ke sv. Lambertovi v benediktinských klášterech střední Evropy

Klášter sv. Jiří na Pražském hradě představoval již od svého založení v 10. století zásadní kulturní a liturgické centrum v Českých zemích. Zejména z období přelomu 13. a 14. století se zachovalo několik významných rukopisů, které vypovídají o obrazu liturgie ve významném období kláštera pod vedením abatyše Kunhuty Přemyslovny, členky panovnického rodu. Mezi tyto rukopisy patří antifonář NK XIII.C.7 a breviář abatyše Kunhuty Přemyslovny XII.D.9. Tyto prameny vypovídají o podobě sanctorale ve svatojiřské tradici konce 13. století. Repertoár pro svátek sv. Lamberta, který nacházíme v antifonáři XIII.C.7, má konkordance v západoevropských pramenech (Aachen, Utrecht, Cambrai), avšak v pramenech svatojiřských jde o repertoár unikátní, který se neobjevuje v jiných klášterních rukopisech. Zatímco svátek sv. Lamberta se v Českých zemích omezuje pouze na jeden den v září, ve štýrském klášteře Sankt Lambrecht je svátek slaven se svým oktávem a také se zde slavilo Translatio (Přenesení ostatků). Repertoár obou pramenů se však výrazně neprolíná. Můžeme sledovat dva repertoárové směry – ten český, který je propojen s tradicí okolo Mosely a Rýna a ten štýrský, který je propojen s tradicí oblasti dnešního Rakouska. Tradice první je rozhodně starší, než ta druhá. Přesvědčuje ná s o tom melodický materiál, ambitus u jednotlivých kusů a v neposlední řadě i literární stránka textů. Zejména repertoár pro Translatio je výrazně mladší, svědčí tomu zejména jeho veršovaný text.