Tiburtina

Dávný zapomenutý svět trubadúrek zvaných trobairitz k nám z přelomu 12. a 13. století doléhá jako slabý paprsek v podobě kusých či zkreslených informací a torza dochovaného odkazu. Oč větším tajemstvím je obestřen, o to silnější touhu po uměleckém oživení vzbuzuje: nikoli na základě historické rekonstrukce, ale jako východisko pro nové celovečerní dílo, v němž by byl myšlenkový svět trubadúrek uveden do současného kontextu. Tak lze v kostce shrnout stěžejní ideu projektu, který na objednávku Pražského jara připravila Tiburtina Ensemble, skladatel Michal Nejtek a libretista Jiří Adámek.

Tiburtina Ensemble & Michal Nejtek & Margit Übellacker (psalterium) & Catalina Vicens (organetto) & Marco Ambrosini (nyckelharpa) & Martin Novák (perkuse)

13. století přineslo v českých dějinách mnoho zvratů a výrazných panovnických osobností. Přemyslovský rod upevňoval svoji pozici v Evropě a rozšiřoval svá území. Důležitým nástrojem pro to byla i pouta s dalšími významnými panovnickými rody. Svatbou Václava II. a Guty Habsburské tak přemyslovská pozice získala na dalším významu. Osud královny Guty nás inspiroval k tomuto koncertnímu programu, který přináší dvorskou a duchovní hudbu přemyslovského dvora konce 13. století. 

Tiburtina Ensemble & Thomas Wimmer (fidule)

Oltářní obraz Hanse Memlinga „Bůh Otec se zpívajícími a na nástroje hrajícími anděly“ vznikl někdy v 80. letech 15. století pro španělský klášter v Nájeře. Umělecký vedoucí belgického souboru Oltremontano Wim Becu nás přizval k tomuto projektu. Nazvali jsme jej „Bránou do ráje“ a inspirovali se Memlingovým obrazem nejen hudebně, ale i vizuálně. Výběr hudby, která mohla Memlinga obklopovat, byl poměrně jednoznačný – rozhodli jsme se pro jednohlasý zpěv a polyfonní skladby z pramenů konce 15. století z belgických Brugg. Přímo pro projekt byly podle obrazu zrekonstruovány vyobrazené nástroje. 

Tiburtina Ensemble & Oltremontano Antwerpen

Hildegarda z Bingenu zkomponovala na 77 zpěvů pro vybrané svátky liturgického roku. Liturgická hra Ordo Virtutum o boji ctností s ďáblem o jednu kající se duši je jakýmsi vyústěním jejích teologických myšlenek. Hru provádíme v náznaku dramatizace a scény, jednohlasým zpěvem se necháváme inspirovat pro instrumentální mezihry a improvizovaný doprovod.

Tiburtina Ensemble & Margit Übellacker (psalterium) & Kateřina Ghannudi (středověká harfa) & Thomas Wimmer (fidule)

Nepřítomnost Machautových skladeb v českých pramenech je překvapivá a to především proto, že Machaut na našem území musel pobývat jako tajemník Jana Lucemburského. V našem repertoáru nesmí chybět jeho slavná čtyřhlasá mariánská mše, kterou provádíme v dobově přípustné transpozici pro vyšší hlasy. Atmosféru tohoto mistrovského díla umocňí jednohlasé mariánské zpěvy – cantia – z českých pramenů doby Karla IV. 

Tiburtina Ensemble & Alex Potter / Terry Wey

Projekt, který vznikl ve spolupráci s Orchestrem Berg pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze,  v sobě spojuje hned několik rovin – hudební, výtvarnou a duchovní. Stabat Mater Arvo Pärta z roku 1985, Loretánské litanie a Magnificat Slavomíra Hořínky z roku 2012 se propojují s liturgickým prostorem a jsou umocněny  jemnou stínohrou Magdaleny Bartákové. Hořínkovy skladby vycházejí z gregoriánského chorálu. Ojedinělou inspirační roli ke kompozici Hořínkových kusů  sehrál vlastní interiér chrámu Nejsvětějšího Salvátora. A jak říká sám autor: „Zaujaly mne bohaté prostorové možnosti kostela – využívám mimo jiné i ochozů vedlejších lodí a kupole, ohniska zvuku budou putovat po celém prostoru.“ Vyznění ojedinělé hudebně-výtvarné struktury tak obohatí i pohyb hudebníků v rámci 12 oblastí, které jim autor vymezil. Cílem bylo organické propojení výsledku tvůrčího úsilí s Pärtovou skladbou Stabat Mater, která zazní na konci, do jakéhosi pomyslného oblouku.

Tiburtina Ensemble & Orchestr Berg / Peter Vrábel & Magdalena Bartáková

Jistebnický kancionál – významný pramen českého 15. století, unikátní sbírka duchovních písní a chorálních zpěvů v češtině – nabízí mnoho interpretačních možností. Povětšinou je představován jako významná památka husitského liturgického zpěvu, obsahující mimo jiné píseň Ktož sú Boží bojovníci. My jsme se ho rozhodly oprostit od jeho „husitského“ obrazu a posluchačům nabízíme možnost jinou, bližší podstatě pramene. Na repertoár Jistebnického kancionálu  nahlížíme jako na výpověď křehkého člověka počátku 15. století, toužícího po obnově církve a dokonalém pochopení Písma svatého. Jednou z cest pro něj bylo porozumění zpívaným liturgickým textům, proto neznámý autor/autoři přistoupili k překladu a přetextování vybraných chorálních kusů do staročeštiny. Další cestou tvůrců rukopisu pak byla oslava Kristova daruv nově zkomponovaných zpěvech. Křehkost a zranitelnost se tak stala hnací silou, přesvědčení a houževnatost nástrojem k dosažením cíle. Jsme přesvědčenáé že právě ženské hlasy dokážou popřít vnucenou zavádějící interpretaci Jistebnického kancionálu a stanou se tak dobrým prostředníkem pro uvedení alespoň zlomku repertoáru, který je jak hudebně, tak textově velmi niterný a zároveň dramaturgicky nosný.

Panna Maria obklopená svatými pannami – časté zobrazení královny panen a jejích družek sv. Kateřiny Alexandrijské, sv. Barbory a sv. Markéty – jasně svědčí o veliké úctě a pozornosti, která byla této čtveřici ve středověku věnována. A právě svatost, tedy důkaz výjimečnosti jedince a posmrtného života jeho duše, se stala velmi důležitým aspektem a spolutvůrcem křesťanské společnosti středověkého Západu. Svatí vrátili božskost mezi lidi– ve svých relikviích, hrobech a chrámech, stejně tak jako v zázracích. My vás jejich životy, tak, jak se zachovaly ve středověkých hudebních pramenech, provedeme. Mariánská moteta s doprovodem středověké harfy nemohou chybět.

I přes to, že první starozákonní kniha Genesis poukazuje na rovnocenné Boží stvoření obou pohlaví, v historii převládl pejorativní odkaz dědičného hříchu pramáti Evy, který ženské pokolení doslova provází celou jeho existencí. V mnoha mladších biblických knihách narážíme na odsouzení ženy k podřadnému sekundování mužskému pokolení ve všech bodech lidského počínání, zajisté vyjma mateřství. Historie se však bránila – slovy, činy a jejich důsledky. Hildegarda z Bingengu byla rozhodně jedním z argumentů, který dokazoval, že žena má ve společnosti své místo „na výslunní“. Mluvily za ni její činy, mystické vize a hudba. Hildegardiny zpěvy rozezníváme za doprovodu středověkých harf a psalteria. Ego sum homo je jedním z našich nejpopulárnějších programů.

České země hrály ve středověku v oblasti hudby spíše receptivní roli a to i přesto, že se svým hlavním městem Prahou byly vždy považovány za srdce Evropy. Konzervativnost tohoto prostředí se odrazila v repertoáru, který byl toho času v západní Evropě již dávno nemoderní, ale v Praze se stále komponoval a provozoval. Díky tomu se nám však v domácích pramenech zachovaly naprosté skvosty znějící jako raná akvitánská polyfonie (organum), avšak s nádechem repertoáru pozdního. Nejkrásnější kusy tohoto pozdního organa nacházíme v pramenech pro dobu adventu a Vánoc. 

Na cestu se vydáváme spolu s významnou belgickou fotografkou a dokumentaristkou Lieve Blancquaert. Fotografie z celého světa, náš zpěv a Lieve se svými zážitky představí ženu tak, jak ji vidíme všude kolem nás – jako průvodkyni životem. 

Na konci 9. století dochází v dějinách evropské hudby k výraznému zlomu – objevují se první traktáty zabývající se naukou o improvizovaném vytváření vícehlasu. Duchovní hudba se vymaňuje z nadvlády jednohlasého zpěvu – gregoriánského chorálu a začíná tak dlouhé období fascinace souzvukem a jeho číselným vyjádřením. Koncertní program představuje zrod polyfonie tak, jak se nám odráží ve významných evropských pramenech konce 10. století, vývoj raného organa v průběhu 11. století vrcholící v pařížském prostředí katedrály Notre – Dame v rukou Magistra Leonina a naplňující se v monumentálních kusech jeho pokračovatele Magistra Perotina. 

Karel Veliký patřil mezi největší osobnosti raně středověké politiky. Jeho činnost oslovila a ovlivnila mnoho panovníků,  „náš“ Karel IV. mezi nimi nechyběl. Koncertní program představuje hudbu, která byla zkomponována pro Karla Velikého za jeho života a hudbu, která pro jeho slávu vznikla mnoho let po jeho smrti. Zpěvem za doprovodu středověkých harf propojíme císařské Cáchy konce 8. století a císařskou Prahu 2. poloviny století 14.

Nebeské harmonie jsou jedním z našich příspěvků k interpretaci slavné středověké mystičky a skladatelky, abatyše Hildegardy z Bingenu. Panna Maria, nebeské zásnuby, nejjasnější světlo a  Božská moudrost… To vše naplní náš zpěv za doprovodu středověké harfy. 

Významný francouzský historik Jacques Le Goff říká, že středověk neexistuje: téměř tisícileté období je konstrukcí a mýtem, jež se z generace na generaci šíří společností. Medium tempus, věk “někde uprostřed”. Z pohledu renesančních humanistů šlo o období mezi dvěma zásadními epochami lidstva: antikou a jejím návratem – renesancí. Středověk byl pro renesanční humanisty něco velmi temného a bohužel mu oblíbený přívlastek “temný” nikdo na několik set let nedokázal vzít. My, současní hudební medievalisté, doufáme, že přispíváme k znovuobjevování a oživování středověké hudby, která se již stala nedílnou součástí významných koncertních pódií a dobývá přední příčky hitparád klasické hudby. O to víc je pro nás zajímavé postavit tzv. starou hudbu, hudbu tohoto “prokletého” období, vedle hudby současné, nejsoučasnější, jakou si vůbec můžeme představit – hudby improvizované, vznikající právě v tu určitou chvíli. I tato hudba se však okamžitě stává historií, stejně jako hudba středověká – je mezi nimi jen 700 let.